Poškozování skal Českého ráje vyrýváním nápisů

Potřeba člověka zanechávat stopu o sobě samém a zobrazovat svět kolem sebe sahá hluboko do historie našeho druhu. Skalní rytiny staré několik staletí či tisíciletí jsou jedinečným zdrojem poznání naší minulosti. Jak je to ale s recentními nápisy, které ve skalách zanechávají jejich dnešní návštěvníci?

Co se ryje?

Nejvíce vyrytých nápisů pokrývá skalní vyhlídky a skály podél turistických stezek a kempů. Míra poškození skal nápisy se odvíjí také od pevnosti horniny. Např. silně zpevněný pískovec Suchých skal je pro vyrývání nápisů zcela nevhodný – tam si zkrátka nikdo ani neškrtne. Oproti tomu např. slabě zpevněný pískovec skalního města Apolena je pro rytí jako dělaný. A to je právě ta tragédie.

Převahu rytin (64%) tvoří vlastní jména – zejména křestní jména, přezdívky, zkrácené a familiérní tvary jmen. Jedná se převážně o mužská jména. Pisatelé zpravidla neuvádějí své příjmení. Řádné uvedení celé adresy včetně poštovního směrovacího čísla je ještě vzácnější. Většina nápisů je datována.

Některé nápisy oznamují příslušnost pisatele ke skupině nebo lokalitě. Celkem se jedná asi o 8% nápisů. Příkladem za všechny je např. nápis „Mrkvičkovi“ na unikátním pískovcovém monolitu Sokolka. Pokud jde o geografické názvy, nacházíme zpravidla názvy vzdálených destinací (např. nápis „ZŠ Hutisko – Solanec“ v Hruboskalsku). Naproti tomu zřídka najdeme místní geografické názvy.

Překvapivě málo nápisů (15%) tvoří srdíčka a nápisy typu „Franta + Marie“. Zpravidla jsou tyto nápisy vyryty do skály precizněji než samotné vyrytí pouhého jména. Možná je to projev silné emoce zvané láska, která je sice prchavá, leč ve skále po ní zůstane otisk po mnoho desetiletí či staletí.

Asi 5% nápisů tvoří „umění“. Umělecké hodnoty naprosté většiny kreseb jsou však minimální. Jsou zpravidla dětsky jednoduché a značně stylizované (např. beruška, sluníčko, kytička apod).

Jistým druhem kreseb jsou i symboly. Ty tvoří asi 5% nápisů. Jedná se např. symbolická ztvárnění ženského genitálu, anarchie, svastiky apod.

Nápisy jsou na skalách vyvedeny v různých jazycích. Dosud převažuje čeština, ale ostatní evropské jazyky jí zdatně sekundují. V době pobytu sovětských vojsk byly skály poryty azbukou. Ta po roce 1989 prakticky vymizela. Dnes jsou nápisy v azbuce opět vidět spolu s nápisy v holandštině, angličtině či němčině.

Proč se ryje?

Zajímavým tématem je motivace a osobnost toho, kdo ryje do skal. Co vede některé návštěvníky k tak na první pohled zbytečné činnosti jakou je hledání vhodného nástroje a posléze rytí obrazce či nápisu. Laik by se zeptal: „..co je to vůbec za lidi a o co jim jde..?“. Odborník si klade otázku, jaký je jejich psychologický profil a zda je vůbec možné nějaké zobecnění týkající se vlastností, osobnosti či motivace rytců.

Statistika nám v tomto ohledu moc nepomůže. Je dosti nereálné postávat u skal a nutit náhodně přistižené rytce, aby vyplnili psychologický dotazník zaměřený na osobnostní rysy. K dispozici je pouze orientační statistický pohled na témata rytin, ze kterého vyplývá, že více než 60% tvoří jména, přezdívky, zdrobnělá oslovení a to především mužského rodu.

V úvahách o povaze a motivaci rytců je nutno trochu odbočit a to až k učebnici psychiatrie a kapitole „Inteligence“. Zde se popisuje rozložení inteligence v populaci Gaussovou křivkou. Což v praxi znamená, že nejvíce lidí má průměrné IQ, nejméně, asi 4%, je geniálních, a stejné procento mentálně retardovaných. Co z toho vyplývá? Že extrémy týkající se inteligence jsou v populaci vzácné. Tento poznatek by se dal generalizovat i na jiné schopnosti, jako je například hudební či výtvarné nadání, díky kterým má člověk možnost se zviditelnit, vejít v obecnou známost. Z toho je zřejmé, že jen malé procento z nás má potenciál se natolik prosadit, aby generace po něm na něj nezapomněly.

V této souvislosti můžeme zmínit příběh o Herostratovi, který 356 let před Kristem zapálil jeden ze sedmi divů světa, Artemidin chrám. Jako důvod uvedl, že chtěl vstoupit do dějin. Byl odsouzen k trestu smrti a pod sankcí smrti bylo zakázáno zmiňovat jeho jméno. I přes to je jeho jméno dodnes známo, stejně jako skutek, který provedl. A co víc, hérostratismus, neboli chorobná touha po slávě, je součástí psychologického slovníku. Herostratos, stejně jako většina z nás, byl průměrným občanem, který, stejně jako většina z nás, neměl valnou šanci, aby jeho jméno bylo známo ještě po staletí. Jedna jiskra, která podpálila Artemidin chrám, ho katapultovala mezi ty, na které se nezapomene. Napsat nápis na skálu je stejně jednoduché jako vyrobit oheň. Z toho vyplývá, že podobný komplex může vést některé z pisatelů, aby „zvěčnili“ svoje jméno do skály. Není nutno být feministkou, aby podle výše zmíněné statistiky bylo možno označit za častější nositele tohoto komplexu muže.

Jiný druh touhy po věčnosti může vést pisatele milostných nápisů a různých srdíček, kteří se řadí svými 15% na druhé místo co do četnosti. Jakoby si vyrytím milostného vyznání do skály chtěli pojistit trvalost jejich citu.

Na třetím místě jsou rytci jednoduchých kreseb, ornamentů a symbolů, což je skupina tak různorodá, že se snad ani psychologicky interpretovat nedá. Čtvrté místo a necelých 10% zaujímá skupina rytců, kteří mají potřebu demonstrovat příslušnost k nějaké skupině např. skauti a často nápis ještě upřesnit geografickým vymezením např. skauti Praha. Téměř nikdy se nevyskytují rytiny místních skupin např. skauti Turnov, což by se jednak dalo vysvětlit větším ekologickým cítěním lidí žijících poblíž přírodních památek, jednak potřebou vzdálenějších skupin označit teritorium svých výprav. Stejně jako pes značkuje sloupy v ulici, aby svoji pachovou stopu vymezil území, kam pronikl, kdežto do vlastního pelechu si nečůrá.

Laický pohled na rytiny ve skalách by se dal shrnout příslovím našich babiček: „ Jména hloupých na všech sloupích.“, což samozřejmě neplatí beze zbytku. Výjimkou je například dílo Vojtěcha Kopice, který v rozporu s historkou o Herostratovi upozadil svoji osobu, aby v oblasti Kacanov vytesal různé výjevy z našich dějin, které měly symbolicky zobrazit témata vlastenectví, životní moudrosti, víry, jakožto poselství pro další generace.

Proč to vadí?

Za každým nepatrným tvarem skály je skryt příběh – geologický proces, kterým daný tvar vznikal. Při modelaci pískovců se uplatňuje zejména zpevňování povrchových vrstev rozpuštěnými látkami při výparu – vzniká opál, který zpevňuje skalní kůry. Jejich existence podstatným způsobem zpomaluje proces eroze skály. Velmi snadno však může dojít k opačnému jevu – tj. ke srážení nikoli opálu, ale soli. Růst krystalů soli produkuje tlaky, které dokáží pískovec proměnit v pískoviště.

Díky existenci uvedených procesů může narušení skalní kůry vyrýváním nápisů obnažit málo zpevněné polohy horniny a vést k urychlené erozi skály. V tomto kontextu je dobré si uvědomit, že mnohé tvary reliéfu skal, vznikaly stovky, tisíce nebo až desetitisíce let.

Většina skaních měst Českého ráje je chráněna jako přírodní rezervace. Skutečnost, že v Českém ráji najdeme více než šedesát tvarů mikroreliéfu dává zdejším pískovcům v rámci světa výsadní postavení. Jsou to opravdové geologické učebnice, hlavní předmět ochrany a turistické lákadlo světového geoparku UNESCO Český ráj.

Řešení?

Současné možnosti jak zamezit poškozování přírody neukázněnými návštěvníky jsou bohužel více než omezené. V celé České republice působí na území chráněných krajinných oblastí devět profesionálních strážců. Na jednoho strážce tak připadá teoretický okrsek o téměř 1200 km² (to je zhruba třetina rozlohy Libereckého kraje). V CHKO Český ráj, tedy na území o rozloze 181,5 km² s 12 skalními městy, je zaměstnán jeden profesionální strážce přírody.

Aleš Hoření

Petra Kordová